ŽELEZNIČNÍ PROJEKTANT TRATI V RUSKU A TRATI PARDUBICE – PRAHA
Ing. Jan Perner se od roku 1836 podílel na stavbě dráhy z Petrohradu do Carského Sela a Pavlovska, od června 1837 vedl stavbu úseku železnice z Břeclavi do Brna, poté byl pověřen projekčními pracemi v úseku z Ostravy do Osvětimi. Zúčastnil se trasovacích prací pro spojení Vídně s Prahou.
Od března 1842 se stal státním úředníkem s funkcí vrchní inženýr státních drah. Perner byl pověřen řízením výstavby dráhy Olomoucko – pražské. To se mu pak stalo také osudným. Dne 9. září 1845 se vracel z inspekční cesty na Moravu v prvním voze za lokomotivou. Po projetí choceňským tunelem sestoupil na poslední stupeň schůdku vagónu a narazil o sloup vjezdových vrat. Se zraněním hlavy a pravé paže ještě nastoupil do vlaku a pokračoval do Pardubic. Zde vystoupil, ale po několika krocích se zhroutil. Byl odvezen do domu otce, kde druhý den zemřel. Pohřeb se konal v pátek 12. září 1845 za účasti velkého počtu lidí.
Jan Perner, stavbyvedoucí první české parostrojní dráhy, se narodil dne 7. září 1815 jako prvorozený syn mlynáře Jana Pernera. Po předcích byl předurčen k svobodnému mlynářskému řemeslu. Jeho životní cesta však vedla jinudy.
V roce 1822 byl Jan Perner přijat a zapsán do elementární školy v Potěhách. Potěžský kaplan Moucha poznal, že chlapec má mimořádné nadání a snažil se ho dobře připravit na studium v hlavní škole. V roce 1827 Jan elementární školu v Potěhách dokončil a opustil.
Přestože museli Pernerovi žít skromně, rozhodl otec Perner, že nechá pilného a učenlivého syna vystudovat hlavní školu v Praze. V té době dorůstající Jan s úžasem poslouchal zprávy o parním stroji pražského mechanika Josefa Božka, první železné dráze anglického vynálezce Stephensona a ostatních vynálezech.
V prostředí Týnské hlavní školy prožil Jan čtyři léta. Přes problémy s úhradou nákladů spojených se studiemi nehodlal Jan svá studia ukončit pouze absolvováním Týnské školy jen proto, že na další studia nebylo ve mlýně dostatek prostředků. Cítil se dostatečně schopným a silným, aby sám, vlastní silou, překonal nesnáze a dostudoval. V roce 1830 byl rozhodnut, že se pokusí složit přijímací zkoušku na pražském technickém učilišti. Zkoušku složil a byl přijat. K malé radosti rodičů opustil rodný mlýn a vydal se na studia do Prahy.
Technické studium začal Perner lépe než učení na elementární škole. První ročník skončil s vyznamenáním a další dva s výborným prospěchem. Z pražského technického učiliště odchází Jan v roce 1833.
Prvním působištěm mladého inženýra byl Jičín, kde pracoval jako aktuár. Drobná technická práce ho však neupoutala. Snil po velkých technických činech, zejména stavbách železných drah. Proto uvítal oznámení svého učitele Gerstnera o náboru českých techniků pro stavbu dvou železných drah v Petrohradské gubernii v Rusku. Dlouho neváhal a v písemné žádosti se přímo obrátil na Gerstnera se žádostí o přijetí na stavbu železnic v Rusku. Jeho žádosti bylo vyhověno a tak se vydává s několika dalšími šťastlivci - českými techniky dne 28. dubna 1836 vozem spěšné pošty z Prahy do Bruselu, kde se měl sejít se svým budoucím šéfem Gerstnerem. Byl nadšen, že byl vybrán jako třetí z českých techniků pro studijní cestu do Anglie, kde si měl prohlédnout a zdokumentovat železnice.
Do Petrohradu dorazila družina 17. června podle ruského kalendáře. V té době již byl projekt první ruské dráhy z Petrohradu do Carského Sela hotov. Česká skupina techniků již byla kompletní a ihned se zapojila do stavby první ruské veřejné železnice.
Postupem času vznikaly neshody mezi Gerstnerem a jeho podřízenými. Hlavní příčinou byla Gerstnerova nesnášenlivost a autoritářské praktiky v průběhu stavby. Přestože si všichni Gerstnera vážili jako prvotřídního odborníka a plnili jeho příkazy pečlivě, docházelo čím dále častěji ke konfliktům, které končily tím, že Gerstner nemilosrdně ukončil činnost techniků, se kterými nebyl z jakýchkoliv důvodů spokojen.
Postupně došlo až na pár výjimek na všechny české techniky. Došlo i na Pernera, který byl nucen ukončit svoji činnost koncem listopadu 1836. Po rozchodu a zklamání ze spolupráce s Gerstnerem se Perner vracel bez prostředků domů přes Moskvu a Lvov, kde strávil celkem tři měsíce.
V květnu 1837, již zotaven z deziluze, dohodnul Jan Perner svůj nástup do služeb Severní dráhy Ferdinandovy. Prvního června nastoupil k inženýrovi Ghegovi, kterému bylo svěřeno vedení stavby dráhy z Břeclavi do Brna. Tak se Perner po půlroce konečně vrátil ke své staré lásce, k stavbě železných drah. Na stavbě dráhy do Brna byl inženýr Perner plně zaměstnán do léta roku 1839. Poté byl pověřen projekčními pracemi v úseku z Ostravy do Osvětimi.
Netrvalo však dlouho a Perner vstoupil do historie olomoucko-pražské dráhy jako jeden z mužů, kteří hledali nejvhodnější trasu dráhy mezi Vídní a Prahou. Svůj životní cíl na nejbližší léta založil na přesvědčení, že dráha bude přivedena do Prahy Polabím, od Pardubic. Byl jedním z několika českých techniků, kteří se při vyhledávání nejlepší trasy olomoucko-pražské dráhy vyznamenali.
Po krušné práci v terénu zastihla Jana Pernera před vánocemi roku 1841 zpráva, o které se již dlouho hovořilo, a kterou netrpělivě očekával. Císař Ferdinand rozhodl, že výstavbu kmenových drah převezme do svých rukou stát. Perner byl přesvědčen, že již brzy oblékne císařskou úřednickou uniformu. Po učednických létech, prožitých v Jičíně, na cestách Německem, Belgií a Anglii, v Petrohradě a ve Lvově, prošel nyní ve službách Severní dráhy Ferdinandovy lety tovaryšskými a byl připraven na léta mistrovská, do nichž už vstupoval jako vynikající znalec a projektant železnic. Podal si žádost na místo podinspektora nebo vrchního inženýra státních drah. Už tehdy byl považován za jednoho z nejlepších železničních projektantů. Dne 16. března 1842 byl na základě návrhu generálního ředitele státních drah Francesconiho přijat do služeb státních drah jako vrchní inženýr.
Jako vrchní inženýr byl pověřen, aby posoudil ze všech hledisek dosud navržené trasy pražsko-drážďanské dráhy. Podkladem pro posouzení mu měly být již hotové práce, vlastní průzkum a měření. Rovněž byl zmocněn vést složitá jednání se saskou vládou.
V době, kdy Perner hájil zájmy státních drah na nejsevernějším úseku pražsko-drážďanské dráhy, se začalo v září roku 1842 se stavbou dráhy z Olomouce do Zábřehu. Dne 26. listopadu na základě Pernerových závěrů a doporučení rozhodl císař, že drážďanská trasa bude vedena údolím Labe. Tak Perner splnil jeden z velkých úkolů, které mu byly svěřeny ve službách státních drah.
Současně řešil Perner neméně důležitý a choulostivý úkol, kterým bylo umístění nádraží státní dráhy v Praze. Od listopadu 1842 pracoval Perner také na stavebních projektech úseků železnice z České Třebové do Pardubic. Ve tříletém stavebním plánu olomoucko-pražské dráhy měl Perner další velké úkoly: vypracovat podrobné návrhy pro celý český úsek severní dráhy a vést stavbu tohoto úseku.
Slavnostní otevření dráhy bylo stanoveno na 20. srpna 1845, pro zahájení veřejné osobní dopravy datum 1. září a nákladní dopravy 1. října 1845.
Dne 9. září se vrchní inspektor Perner vracel z cesty na Moravu v prvním voze za lokomotivou. Vyhlížel neustále oknem a prohlížel si postup dokončovacích prací na dráze. Po výjezdu vlaku z choceňského tunelu sestoupil Jan Perner na nejnižší stupeň schůdků vozu pomalu vjíždějícího vlaku do choceňského nádraží a pohlédl zpět, zřejmě na tunel. Tato chvíle se mu stala osudnou, neboť v zápětí narazil hlavou na sloup vrat u vjezdu na nádraží. Těžce raněný na ruce a s otřesem mozku odmítl doporučení lékaře, aby nejezdil dál a pokračoval v cestě domů do Pardubic k rodičům. Druhého dne 10. září po těžkém a dlouhém boji o život Jan Perner vydechl naposled ve věku 30 let.